BŮH POMÁHÁ STÁLE, VŽDY VČAS, ALE VYŽADUJE TRPĚLIVOST. 

Slyší hned, jak zavoláme, ale odpovídá nikoli tak, jak my si myslíme. Nejprve je třeba modlitby z celé duše a pak čekat. Když se modlíme a prosíme a blížíme se beznaději, splnění prosby je blízko. Bůh vše moudře řídí a činí vše k našemu prospěchu.

Nepřináší žádný užitek, ztrácíš-li naději, trápíš se úzkostí a stěžuješ si. Musíš zavřít ústa. nikdo ať neví, co je s tebou. Nerozhořčuj se, ale buď pokojná. Trpělivostí a velkodušností spálíš ďábla. Po zkoušce se dostaví útěcha, jako bys byla v ráji... Vidíš, kolik dobra způsobují zkoušky a trápení? Proto chceš-li i ty vidět a zakusit Kristovu lásku, snášej, co ti přichází. Ne co se líbí tobě, ale to, čím tě Pán chce vyzkoušet. To, co my děláme z naší vůle, je nic, tisíckrát víc je to, co nám posílá Pán třeba proti naší vůli. Kost za kost, krev za krev, tak s člověkem bojuje nepřítel ďábel, dovolí-li Bůh. Boj je tak lítý, že se člověk roztéká jako vosk žárem ohně. Až jednou zkouška přejde, jsi celý naplněn radostí. Jsi obklopen oslňujícím světlem a vidíš tajemství, která jazyk nemůže vyslovit. ale ty žízníš a ptáš se, kdy znovu přijdou zkoušky a pokušení, protože jsi teď poznal, jaký mají užitek. 

Buď odvážná a silná v Pánu, snášej vše, co ti posílá, a spolu s bolestí čekej i klid a Boží milost.

 

Milost se přitahuje vroucností a horlivým úsilím. Ztrácí se ochladnutím a nedbalostí. Pokorné sebepřijetí proměňuje a léčí lidské vztahy: „Kristus, aby ti daroval svá charizmata, od tebe nežádá víc než jen to, abys uznal, že dobro, které máš, patří jemu, a abys soucítil s tím, kdo je nemá. Nesuď ho za to, že nemá, neříkej, že je hříšný, bezvýznamný, zlý, žvanil, zloděj, smilník a lhář. Získáš-li pravé poznání, nikdy nebudeš moci nikoho odsuzovat, i když ho uvidíš, že právě smrtelně hřeší. Hned si řekneš: ,Můj Kriste, on nedostal tvou milost, proto hřeší. Když mě opustíš, budu dělat ještě horší věci. jestliže stojím, je to proto, že ty mě držíš. Ten bratr jedná tak, jak vidí. Ale je slepý. Jak chceš, aby viděl, když nemá zrak? Je chudák. Jak od něj něco očekáváš,
jako by byl bohatý? Dej mu, ať má bohatství, dej mu zrak, aby viděl.‘ “
Poznání vlastní nicoty je ale spojeno s objevem božské dimenze lidského života: „Člověk objevuje, že je jen nic, hlína, ale také, že je synem Krále. Nemá nic, ale vlastní všechno. ... Vše je Boží. Poznej sám sebe, že jsi nic, a buď trpělivý v pokušeních, abys byl od nich osvobozen a stal se z milosti bohem, neboť jsi dechem a vydechnutím Božím. Často volej k svému Otci, který je vždy s tebou a nikdy se od tebe nevzdaluje. V něm my ubozí žijeme, v jeho náruči jsme neseni. Tvůj Otec je zde, stále tě vidí, a ty – proč hřešíš, neposloucháš, zarmucuješ Dárce života? On tě vidí, je smutný, protože ty jsi slepý. Pros ho, snášej trpělivě pokušení, která na tebe sesílá, a tvé oči se otevřou.
... Volejme k Bohu, milost se zvětšuje. Ubožák se stává synem Krále. A zeptáš-li se ho: Čí je, co nosíš? Mého Pána, říká. A jídlo, které jíš? Mého Pána. A co máš, co je tvého? Nic. Jsem zem, bláto a prach. Pozvedáš mě, zvedám se. Odhazuješ mě, padám. Zdviháš mě, letím. Shazuješ mě, padnu na zem. Moje podstata je nic.


Podívej se na příklad milovaného Ježíše, který byl poslušen svého bezpočátečného Otce až k smrti na kříži. Vydal své tělo ranám, své skráně políčkům a svou tvář neodvrátil od poplivání. Vidíš, jakou lásku nám prokázal láskyplný Pán? 

... Naším původním materiálem a počátkem je hlína. A naší silou? Božské vdechnutí, Boží dech. ...
... Uznej, pokorná duše, svého dobrodince a dávej si pozor, aby sis nepřipisovala cizí – to, co je Boží –, jako bys toho dosáhla vlastním úsilím. ...Všechno je Božím darem. ...

 

A tak i my opusťme naši vlastní vůli a odpusťme těm, kteří se proti nám proviňují.
A tehdy s vnitřní jistotou řekneme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“
Neboť my všichni lidé jsme zrozeni z prachu a všichni jsme zhřešili. Jsme hlína a nevíme nic. Hlína okrádá hlínu. Hlína uráží hlínu. Hlína se vypíná nad hlínu. Hlína pomlouvá hlínu. Hlína opovrhuje hlínou. Hlína bohatne z hlíny. Hlína nad hlínou vládne. Hlína hlínu bije. Hlína hlínu vězní. Obecně řečeno, hlína se před druhou hlínou považuje za moudřejší, silnější, bohatší, vznešenější, čestnější, a přitom sama je bohatá na hloupost a neznalost své vlastní existence; neví, odkud a kde se tu vzala, jak se narodila, jaká je její budoucnost, kde skončí a co bude potom. A protože vše pohltilo zapomenutí a nevědomost, vznikl chaos necitelnosti a my všichni, kdo nekonáme pokání, trpíme zde i v jiném životě. A proto ten, kdo vidí lépe a alespoň trochu se vymanil ze tmy, musí odpouštět a soucítit se svým bližním, svým bratrem, který má stejnou duši, stejné vášně.


„Aby někdo poznal nemoc přirozenosti, musí se utkat s mnoha velkými pokušeními. ‚Atak prostřednictvím mnohých zkoušek se stává pokorným a učí se opravdové pokoře. Ale to chce čas. Pokora, to nejsou jen prostá slova, že říkáme: jsem hříšník apod. Pokora je pravda. Že člověk poznává, že je nic. Nic, jako byl předtím, než Bůh stvořil veškerenstvo: nicota. Tak tedy jsme nicota. Tvůj kořen, tvá existence má počátek v nicotě a tvou matkou je hlína, tvůj stvořitel je Bůh. Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? Velikým Božím darem je, že člověk poznává pravdu. A tato pravda, jak řekl Pán, nás osvobozuje od hříchu.“
„Poznání, cítění, myšlení, kontemplace, čirost a všechna aktivita mysli – vše ve všem, aby byl poznáván Bůh.
A člověk, hlína, přinášel, Tvoje z Tvého.‘ “