Julius Slovák: Odhodlaní zmeniť svet - Udržiavať oheň, 5. kapitola, s. 88-97


Židovské zásnuby


Když se mladý židovský muž rozhodl, že se ožení, nejdříve si vyvolené dívky dlouhý čas pečlivě všímal, ona o ničem netušila. Když se ujistil, že je to ta pravá, vypravil se do domu jejího otce, aby ho požádal o její ruku. Do domácnosti vstoupil neohlášeně. Dívka přišla od své práce, kterou bylo obyčejně pasení ovcí – nebyla příliš upravená, od ovcí možná i páchla. 


Muž měl připravené tři věci – manželskou smlouvu, kalich, dary.


Manželská smlouva
Byla napsaná předem. Obsahovala sliby muže – slib lásky, věrnosti, péče a zaopatření, ale i požadavky úcty, poslušnosti, věrnosti a péče o manželovy potřeby a další podmínky společného života. Toto je obraz nové smlouvy, kterou nám Ježíš nabídl. V ní nám slíbil lásku, věrnost, péči a zaopatření. Smlouva obsahovala i požadavky symbolizující to, do čeho nás Ježíš pozval – mít úctu vůči Bohu, poslušnost, věrnost, ale zároveň se starat o Jeho potřeby, o Jeho touhy, a být jeho prodlouženou rukou. Ve smlouvě byla stanovená i cena za nevěstu. Cenu za nevěstu neurčoval otec nevěsty, ale otec ženicha. Cena za nevěstu, kterou jsme my všichni, byla cena smrti, protože cenou za hřích je smrt (srov. Řím 6,23). Ježíš zaplatil tuto cenu svojí smrtí na kříži, aby mohl zabojovat o svoji špinavou nevěstu, která přišla od ovcí.
 

Kalich
Když se muži dohodli, ženich vzal kalich, naplnil ho vínem a beze slova, jen s pohledem ponořeným do očí dívky, ho přesunul na druhou stranu stolu. Tím mlčky vyjadřoval slova – „Vyvolil jsem si tě…“ Pohár naplněný vínem znamenal zpečetění smlouvy a nevěsta to věděla. Když tedy apoštolové seděli ve večeřadle a Ježíš jim podával kalich a řekl, že je to nová smlouva, myslím si, že tomu porozuměli úplně jinak, než tomu dnes rozumíme my. Byla to zásnubní smlouva. Znamenalo to, že Ježíš si je vyvolil. 


Dívka po tomto gestu mohla udělat tři věci: 1. kalich odsunout zpět k ženichovi – nemá zájem 2. kalich nechat na místě, vyběhnout a volat – „mám tu ženicha – pojďte mi povědět – jaký je“ – čas na rozmyšlení 3. kalich vzít, vypít ho a tak zpečetit smlouvu. Ženich potichu čekal na jednu z těchto odpovědí. Když nevěsta víno vypila – bylo to nezměnitelné. Tímto činem dala najevo, že souhlasí s podmínkami smlouvy.


Toto přesně dělá Bůh. Podává nám kalich nové smlouvy a čeká. Je nyní na nás, jak se zachováme. Uzavřeli jsme smlouvu s Ježíšem, naším ženichem? Udělali jsme ve svém životě vědomé rozhodnutí, že budeme věrní Bohu? Tato smlouva požaduje, abychom dali všechno, co máme. Abychom vydali svůj život. 
 

Dary: peníze, šperky, náramky
Dary měly budoucí nevěstu zdobit a uschopňovat pro manželství. Nakonec se jí ženich podíval do očí a pověděl – „Odcházím, abych ti připravil místo a přijdu si pro tebe.“ Tato slova nám pověděl Ježíš! V Janovu evangeliu čteme – „A odejdu-li, abych vám připravil
místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,3) A nechal nám dar – Ducha Svatého – abychom se mohli připravit a vyzdobit a očistit na den svatby. Ženich se potom vrátil k otci a od toho dne začal stavět obydlí pro sebe a budoucí manželku. Připravoval pokoj v otcově domě na den svatby a kromě toho stavěl dům, ve kterém budou s manželkou bývat. Den svatby určoval také otec a trvalo to někdy i roky. Toto je přesně to, co říká Boží slovo - „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ (Mt 24, 36) O termínu svatby tedy rozhoduje Otec a ani Syn neví, kdy přijde ten den.


Nevěsta musela po celou dobu čekání (mohlo to být i několik let) vykonávat následující věci:


Obstarala si závoj – musela zahalit svoji tvář, aby ostatní věděli, že je zadaná. Vzdala se běžných aktivit svobodné ženy a všechnu svoji činnost směrovala ke svatbě a manželství. Často si četla manželskou smlouvu a objevovala hloubky manželských slibů. Šila si svatební šaty. Na okno svého pokoje postavila olejovou lampu, denně zastřihávala knot a dolívala olej. Lampa musela hořet ve dne i v noci. 
 

Když byl příbytek konečně dostavený a otec souhlasil se svatbou, ženich se ve svatebním rouchu vypravil s přáteli pro nevěstu. Bylo to většinou pozdě večer, jako když se v noci blíží zloděj. Přátelé hlučně vykřikovali – ženich jde! A troubili přitom na šofár. Celá vesnice se vzbudila a chtěla být při tom. Ženich už zdaleka viděl světlo lampy. Pokud lampa nehořela, znamenalo to, že dívka už má srdce jinde a to byl konec. Nic se nedalo změnit, nic vysvětlit a ženich už v cestě nepokračoval. Když lampa hořela, hluk probudil i nevěstu. Vyskočila, oblékla si připravené šaty a s družičkami vyšla naproti ženichovi. Po svatebním obřadu ji uvedl do domu svého otce a po sedmi dnech se přestěhovali do nového domu. 
 

Tento příběh nám připomíná, že období, ve kterém žijeme, je časem mezi zásnubami a svatbou. Církev je Kristovou nevěstou a my jako součást církve žijeme v nejkrásnějším období plném očekávání a příprav. To znamená, že nás čeká několik významných úkolů:
 

Šít si svatební šaty – očišťovat a vyzdobovat srdce – máme na sobě pracovat, aby bylo naše srdce připravené na den, kdy se ženich vrátí.
 

Číst manželskou smlouvu – Boží slovo – kterým se máme denně sytit, a tak v sobě upevňovat vědomí toho, že očekáváme svého ženicha. Někdy mohlo toto období trvat dlouho, nevěsta si potřebovala připomínat, že má ženicha, jaké má povinnosti vůči budoucímu manželovi… 
 

Nosit závoj – závoj svatosti – symbolizuje naše rozhodnutí úplně se vydat Ježíšovi a neotáčet se za nikým a ničím jiným. Lidé okolo nás by měli vidět, že jsme něčím jiní. Na životě každého z nás by mělo být jasně vidět, že jsme zadaní. Projevuje se to v každodenních rozhodnutích, v každé maličkosti. Pokud jsme pověděli Bohu „ano“, všecko, co konáme, má vyjadřovat, že jsme odění pro Krista. Nepatříme tomuto světu, ale Bohu. Měli bychom překypovat radostí z toho, že jsme křesťané a že poznáme všemocného Boha. Naše nadšení z toho, že patříme Královi králů by mělo být viditelné. 
 

Využívat dary, které jsme od ženicha dostali – Duch svatý v nás rozdýchává oheň a převede nás přes toto období očekávání svatby. 
 

Udržovat oheň lampy hořet – máme ve svém srdci udržovat oheň – hořící olejová lampa symbolizovala nevěstinu lásku k ženichovi. Ježíš přijde – podobně jako ženich – pro nás a bude hledat, jestli je mu naše srdce plně oddané, jestli pro něho hoří. Pokud naše srdce nebude hořet – znamená to, že patří někomu jinému. Nebude se to dát změnit ani vysvětlit. Ježíš nebude pokračovat v cestě, když uvidí, že naše srdce se od něho odvrátilo. Pokud lampa bude hořet, budeme žít život, který je plně zaměřený na Ježíše, začne se svatba. Zodpovědnost za oheň v tvojí lampě neseš ty sám. Nestačí oheň našeho lídra nebo oheň ostatních lidí ve společenství. Pravdou je, že společenství tě má podpořit a usměrnit, ale konečná zodpovědnost je na tvých ramenou. Podobenství o deseti pannách (Mt 25, 1-13) – Pět nerozumných si nevzalo olej do lampy. Spolehly se na to, že ostatní panny jim ho půjčí. Když však přichází ženich, nerozumné panny si najednou uvědomí, že jim dochází olej. Odchází si ho koupit. „Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.“  (Mt 25,10) Svaté Písmo nás také vyzývá, abychom bděli, protože nevíme, kdy se ženich vrátí. Bůh je tak dobrý, že hasnoucí knot nedohasí. Hoříš-li jen trošilinku, On tě nezhasí. Nikdy. Čeká, kdy se k Němu znova obrátíš, aby oživil tvůj oheň. 
 

Modlit se ve společenství za víc ohně – ale nemá cenu žádat si víc ohně – pokud jsme se rozhodli, že s ním nechceme nic dělat. Pokud chceme jen sedět doma v houpacím křesle, na co je nám oheň? Bůh nás zve k akci. Neexistují pohodlní světci (o. Jiří – neexistuje „svatá zahálka“). Někdy prosíme Boha, aby nám dal oheň a nerozmýšlíme nad tím, proč ho chceme. Nebo prosíme o oheň a zároveň mu říkáme, že mu nic nechceme dát. 
 

„Bože, znova jsem tu a znova Ti říkám, že na tom oltáři vpředu chci být proměněný i já. Chci se Tebou nechat proměnit. Chci být přetavený Tvým ohněm a dát se Ti k dispozici. Chci Ti dát všechno, co mám, protože všechno, co mám, jsi mi dal Ty.“


Udržování ohně je jednou z našich klíčových úloh. Naše společenstva a farnosti nepotřebují lepší programy. V první řadě potřebují lidi, kteří budou hořet láskou k Ježíšovi. Potřebují lidi, kteří budou žít plní ohně Ducha svatého, plní zápalu.