Letos poprvé pro mě není advent jen zapalování svíček na adventním věnci, fialovým ornátem pana faráře v kostele, pečením cukroví, sháněním dárků, půlnoční mší ...

Letos poprvé opravdu toužebně prosím Ježíše, aby přišel, vzal si mé srdce a ukryl v Jeho srdci, aby je naplnil, abych zase mohla dávat, ...

 V adventním kalendáři pro ženy, tu na Signálech, byla otázka:

Na co ve svém životě čekám? Po čem toužím?

Odpověděla jsem si - že ve svém životě čekám na Lásku, že toužím po Bohu, po Jeho objetí, lásce..

Potom je smutné, že si na Něj dělám málo času, málo se modlím, přijde mi to kolikrát jako "povinnost"...

Jaká činnost je totiž důležitější než modlitba?

Pokud se člověk rozhodne pro modlitbu (= dávat denně svůj čas Pánu, poctivě a horlivě), pokud se člověk modlí denně, lehce najde čas na modlitbu i v Adventu a Advent a vlastně celý život pak nabere úplně jiný rozměr. Jako se to letos poprvé povedlo i mě. Beru to jako velkou milost.

Podle mě nelze žít polovičatě - buď věřím, nebo nevěřím - nemůžu přece chodit ke sv. Přijímání - přijmout Ježíšovo Tělo a pak si žít jako by nic... to by byla neúcta ... Někde jsem četla, že spoustu lidí bere sv. Přijímání jako nějakou magii, přijmu a je to. Ale je třeba to i prorozjímat, číst Písmo, promodlit, děkovat, prosit, chválit.... jednoduše být s Ním, v tichu, v lásce...

Co myslíte?

Ps. díky tomu, že jsem si konečně našla v životě čas na pravidelnou modlitbu, našla jsem i čas na spoustu jiných dobrých činností, a začla jsem si všímat i jiných potřebných věcí... a můj život konečně nabral nějaký smysluplný směr. Doporučuji.

Přeju Vám všem požehnaný zbytek Adventu.