Chtěla bych se tu podělit o příběh jedné neobyčejné ženy, která (věřím tomu) se už na nás dívá z nebe... (narazila jsem na něj v časopise Hnutí pro život..)

Chiara Corbella se narodila v Římě v roce 1984. Její rodina byla věřící a angažovala se v Katolické charismatické obnově. Když jí bylo 18 let, v roce 2002, se na pouti do Medžugorje poznala s Enrikem, zamilovala se do něj a po několika měsících proběhly zásnuby. Jejich vztah byl velmi živý a pohnutý a nechyběly v něm rozchody. Jistě i doprovázení otců františkánů pomohlo, aby mladý pár udělal závažná rozhodnutí. Sňatek uzavřeli 21. září 2008 v Assisi. Zanedlouho Chiara otěhotněla..

Postižené děti se ukazují být zvláštním a neobyčejným darem

A tady nastává první drama. Dítě, které nosí pod srdcem, Maria, je těžce postižené a po narození nemůže přežít. Enrico a Chiara se přesto rozhodují ji přijmout, i když mnozí jsou překvapeni a navrhují potrat. Dítě se narodí, ale umírá po třiceti minutách. V ten den říká Chiara svým nejbližším, že nezáleží na tom, jak dlouho někdo žije: „Ta půlhodina s mým dítětem pro mě byla jedním z nejvzácnějších okamžiků mého života. Myslela jsem na Pannu Marii – i jí Pán daroval Syna, který nebyl pro ni, který zemřel a ona se musela na něj dívat pod křížem. Tato věc mi dala možnost uvažovat nad tím, že si nemohu myslet, že dokážu všechno a ihned pochopit, a že snad Pán má plán, kterému zatím nerozumím."

Brzy znovu otěhotní, tentokrát je to chlapec. Ale i v tomto případě se ukážou těžká poškození a znovu jsou oba manželé připraveni přijmout Davida jako svého milovaného syna. Ani on nedokázal po narození přežít. Později na jednom veřejném vystoupení Chiara řekla: „Pán nám chtěl darovat zvláštní děti, Marii a Davida, ale žádal od nás, abychom je doprovodili jen po jejich narození. Dovolil nám je obejmout, pokřtít, a pak je pokorně a s vděčností odevzdat do rukou Otce.“

Rakovina je další komplikací v následujícím těhotenství

Zakrátko byla Chiara těhotná potřetí, ale současně jí objevili nádor. „Teď nám Bůh svěřil třetí dítě, Francesca, kterému se vede dobře a za krátkou dobu se narodí zdravý, ale současně ode mne žádá, abych se svěřila do jeho rukou, bez ohledu na nádor, který se objevil před několika týdny a který do budoucnosti představuje velké riziko. Ale my věříme, že Bůh i teď vykoná veliké věci." Malý Francesco se narodil v květnu 2011. Chiara se rozhodla, že se bude léčit až po porodu, aby neublížila dítěti, protože zákrok by pro ně byl velmi rizikový. Podstoupila operaci a bolestivou chemoterapii s nadějí, že to ještě bude účinné. Avšak na Zelený čtvrtek 2012 se dověděla od lékařů, že nádor zvítězil a že prakticky se nachází v terminálním stadiu. Chiara zemřela 13. června 2012 ve věku 28 let. V dopise svému malému Františkovi napsala: „Jdu do nebe, abych tam byla spolu s Marií a Davidem a ty zůstaň s tatínkem. Já se budu odtud za vás modlit." Před svým narozením pro nebe Chiara všem poděkovala: „Mám vás všechny velmi ráda!" Pohřeb byl neobyčejný, bylo tam víc než tisíc lidí. U rakve byla velká fotografie krásné tváře Chiary, která před smrtí vyjádřila přání, aby na jejím pohřbu každý dostal znak začínajícího života: skutečně, každý měl v ruce květinu.

Kardinál Vallini, zástupce papeže pro diecézi Řím, řekl: Máme tady novou Janu Berettu Molla. (Jana Molla, mladá lékařka, zemřela v roce 1962 a také ona byla v jiném stavu, když se dověděla, že má rakovinu, a odmítla léčení, které by ohrozilo život dítěte. Ona sama pak zemřela po porodu. V roce 2004 ji blahořečil papež Jan Pavel II.)

Bez Boha by to nešlo

Chiara je děvče našich dnů. Na Youtube se nachází dvacetiminutový záznam, na kterém se svým charakteristickým římským přízvukem vypráví o počátcích svého dobrodružství s Bohem. V jednom okamžiku říká: „Bůh vkládá do každého z nás pravdu, není možné se s ní nesetkat." Manžel Enrico na otázku co znamenají tato Chiařina slova, řekl: „Dnešní svět před potratem, před nemocným dítětem, před starým člověkem na konci svého života předkládá laciné a falešné volby... Bůh odpovídá touto naší historií, která byla psána tak nějak sama od sebe. My jsme byli v těchto letech jenom diváky. Bůh odpovídá na mnohé otázky, které jsou neuvěřitelně hluboké. Pán však odpovídá vždycky velmi jasně: jsme to my, kdo rádi filozofujeme a nakonec se sami zapleteme, když chceme být pány života chceme uniknout před křížem, který nám Pán daruje. Ve skutečnosti – pokračuje Enrico – jestliže tento kříž žiješ s Kristem, není tak těžký, jak se zdá. Jestli se mu odevzdáš, zjistíš, že v tomto ohni, v tomto kříži neshoříš a že v bolesti nacházíš pokoj a v smrti je život a radost. Pak řekl: „Když jsem viděl Chiaru umírat, byl jsem samozřejmě nesmírně zraněn. Pak jsem nabral odvahu a několik hodin před smrtí jsem se jí zeptal: Chiaro, je ten kříž skutečně sladký, jak říká Ježíš? Ona se na mne zahleděla, z posledních sil se usmála a odpověděla: Ano, Enrico, je velmi sladký. A tak celá naše rodina viděla Chiaru, že umírá pokojně; viděli jsme, že je šťastná, a to je něco úplně jiného.

Přijetí Kristovy lásky přináší sjednocení a pokoj

Roberto, otec Chiary, podnikatel, který byl funkcionářem v Confindustria (sdružení podnikatelů), když se dověděl, že chemoterapie nedala pozitivní výsledky, napsal dopis, ve kterém se vzdal této funkce, aby mohl být se svou rodinou, ale také aby změnil svůj život a začal pomáhat bližním. V jednom dojímavém svědectví pro televizní stanici SAT2000 (i to se dá najít na Youtube) říká: „Když jsme se na Velikonoce dověděli, že už se nedá nic dělat, začalo pro naší rodinu nádherné období. Žili jsme spolu tak, jak nikdy předtím... Všichni jsme byli spojeni v tom, jak zachránit Chiaru... to se však uskutečnilo jiným způsobem". Pak Roberto řekl tichým hlasem: „Od své dcery jsem se naučil, že není důležitá délka života, ale jak ho žijeme. Za jeden rok jsem pochopil víc než za celý svůj život a nechci promarnit to, co jsem se naučil." Pak připomněl, že Chiara „žila okolnosti, které by zlomily mnohé, a ona je nejen snášela, ale také je přijala. Úplně se svěřila Bohu. Byla si jistá, že když jí Bůh dal žít tuto věc, tak to znamená, že je to tak správné". Chiara ráda hrála na housle a ráda opakovala: „Narodili jsme se a už nikdy nezemřeme".