ŽIVOT S MIMINEM.

Když máte jen trochu štěstí, TAK vaše dítě bude řvát od rána do večera. A od večera do rána. Nejen, že se vůbec nevyspíte, ale budete mít chuť ho přizabít, aby alespoň na chvilku bylo ticho, vy mohli spát a nabrat trochu sil, do dalšího "uřvaného" dne.

Mimino nedělá nic jiného, než že pořád a jen neustále ŘVE, jí, a musíte ho pořád přebalovat, aby mu náhodou nezčervenal zadeček.

Pořád jí, řve, a protože řve, musíte mu dát zase najíst.

A tak stále dokola, a znova a znova a celý den. Když nechcete kojit, tak musíte chovat, neboť dítě pořád řve A NENECHÁ VÁS ANI NAJÍST.

Taky máte strach ho jakkoli chytnout, protože je tak malé a vůbec není bytelné, ani tu hlavičku neudrží. Pořád jen leží, žádná sranda s ním není. V noci máte strach (pokud opravdu usne, což se nestává tak často), aby nepřestal dýchat, takže i když byste mohli spát, radši nespíte, a lítáte k postýlce, jestli opravdu žije, a sledujete hrudníček, jestli jde nahoru a dolu.

Takže si to shrneme: dítě pořád jen ŘVE. Tlačí, kroutí se a poblije vás několikrát za den, někdy i něco horšího. Pořád nabírá a je těžší a těžší, takže ho už pomalu ani neunesete. A on řve, a chce se chovat. A vy víte, že tak to bude pořád.

Takže se první dny točí jen okolo toho NEMLUVNĚTE - které by se spíš mělo nazývat ŘVOUNKEM.

Ale jak je to vlastně doopravdy ;)

 A pak. Najednou je tu.

Když vám na porodním sále na břiše skončí malý fialový uzlíček, celý od mazu,  jste tak v šoku a s údivem hledíte na to, co jste měli celých devět měsíců v bříšku, a nechápete.

Je to malinkatý VELIKÝ ZÁZRAK!

Už jen to, že nikdo nikde a najednou se v bříšku tvoří devět měsíců ten prcek... Nic nebylo, a najednou je TU...

Každý den sledujete jak krásně ROSTE... a nabírá ;)

Co už umí, a jak začíná sledovat, a reagovat. Je tak maličký a zranitelný. A vy jste pro něj tak potřební a důležití.

A vstávat k němu, to tak nějak jde samo, a spánek skoro ;D ani nechybí. Jste tu pro toho prcka a on je tu pro vás. A vy pro něj chcete to nejlepší. Je to takový drobeček. A když se na vás usměje. Zprvu jen ze spánku, skoro o tom ani neví, anebo vzpomíná co ten den zažil..

Ale pak SE USMĚJE doopravdy (jen vás nechá dva měsíce čekat:), ale pak se usměje přímo na VÁS. A to je tak úžasné. Očka do otočeného U a pusu dokořán. Je to brouček a vy byste ho láskou snědli. Pak děláte opičky, jen aby se na vás znovu usmál a když k tomu přidá broukání, tak to je krása (a co až začne mluvit, že? :D) On vás pozná, a má vás rád.

Když trpí na bříško, vy trpíte s ním. Když objevuje svět, vy objevujete s ním. Když dostane očkování, vy trpíte za něj. KDYŽ SE USMĚJE a rozpřahuje ručky a kope nožkama, VY SE SMĚJETE S NÍM. Každý den je s ním jiný a krásný. Najednou tu je . . .

. . . VAŠE krásné čisťoučké usměvavé děťátko.

 

Ps:

Pokud nás Bůh miluje tak, jako matka a otec MILUJÍ vlastní dítě, tak se máme na co TĚŠIT! ;)))) (něco o tom vím;)